Den D

Tenhle den byl opravdu, ale opravdu náročný. Ale i přesto jsem se hecla a sedla si k tomu, abych o něm napsala. Kde vlastně začít, připadá mi, jako by to bylo včera, co jsem přijížděla na letiště...

Díky mé sestřičce jsme přijely včas a cesta proběhla bez problému. Nemusela jsem se do Prahy vláčet busem a mohla jsem vystoupit hned u terminálu 1. První úkol byl zabalit kufr do folie. A protože balící služba na letišti byla dočasně off (ehm... stejně bych jim za to ty prachy nedala), tak jsme prostě koupili potravinářskou folii. A točily a točily a točily...A zase tak neprofesionálně to nevypadalo, možná bychom si mohly nakoupit folie, stopnout si k té balící službě a taky si účtovat 200 za kufr. Ten můj kufr jsem tedy poslala na odbavení s nadějí, že ho ještě (ideálně dnes) uvidím.

Po téměř nekonečné obhlídce terminálu, čokoládovém muffinu a řízku jsem se teda vydala opustit svou rodnou zem a projít bránou, ze které již není návratu. Vzhůru za... proč mě sakra tenhle temrminál nechce pustit? Naskenujte ID, vždyť to dělám, hej! "Heleee, nemáš jít támhle?" volá na mě ségra zpoza brány. A fakt. Zvednu hlavu a nademnou je nápis "pouze elektronické pasy". Ano, to by vysvětlovalo můj problém... To jsem ten samostatný život tedy hezky začala. Za ostudného pohledu ochranky (která mě beze slova nechala se v tom vymáchat) jsem se tedy dostavila ke správnému okénku na kontrolu dokladů. Za teroristu mě nepovažovali a já se díky tomu dostala přímo do víru luxusu, kabelek a předražených sladkostí. Jako bych měla na očích klapky jsem však pokračovala k bráně 18. Letadlo vzlétlo, takže vás ušetřím nudných detailů.

Profi místo na křídle u okýnka

Všechno šlo hladce. Až moc. Ale nemá to žádné ale; kufr se neztratil, letenky byly platný a řidič autobusu v Dublinu na nás již čekal. Poslal mě počkat k dalším mým kolegům z univerzity než vyjedeme - tak super, konečně možnost se seznámit. Můj pokus o konverzaci trochu uváznul, částečně proto, že v angličtině je prostě těžší hovořit a taky proto, že slečna studuje elektro inženýrství. A já humanitní vědy. Trochu rozdíl... Bylo poslední, na co jsem se zmohla. Pak jsme na sebe už jenom trapně koukaly a nakonec si každá vzala telefon. Lépe dopadl pokud o konverzaci, který zahájila krátkovlasá slečna v autobuse. Snažila jsem se jí vysvětlit, co je to ta sémiotika, co studuji a dozvěděla jsem se, že ona a kamarádky jedou z Lisabonu. Ale jen co se autobus rozjel, tak už jsme se každá koukala ze svého okýnka. A tak jsem se vydala na poslední jízdu dne, tříhodinovou trasu Dublin -> Limerick. A jak jsem tam tak seděla, koukala jak za oknem ubíhá příroda a na lampách posedávají racci, tak mi došlo, že si právě plním svůj sen.

Poslední zastavení - Carriglea, oznámil řidič a já jsem již za tmy vystoupila před domem, který se má stát mým domovem na příštích pár měsíců. Poslední zkouška dne. Hořické trubičky to jistí. Ale ty jsou v kufru. Tak jak jinak začít konverzaci? Dobrý den, já jsem Jana a budu u vás bydlet. Taky to nezní úplně ončo. A moje dnešní hvězdné výkony v konverzaci mi moc nenapomohly. Naštěstí je paní domácí moc milá a má jednu jedinou maličkatou vadu. A to opravdu velice velice silný irský přízvuk. Po tom, co jsem jí několikrát odpověděla nesmysly, nebo se ptala pořád co? co? si asi musí myslet, že jsem zpomalená a ne, že sem jedu studovat vysokou školu. Ale co, chybama se člověk učí. A že jsem se toho asi naučila hodně... Ale bydlím. Mám pokojíček s koupelnou, klíč od domu a heslo od wifi. Takže co víc chtít. Mám tu svůj stoleček i povlečenou postel s měkkou matrací. Ta matrace je ale fakt měkoučká. A postýlka je taaaak příjemná...

Kde je notebook, tam je domov